V pátém století svatý Augustin vyslovil myšlenku, ze které se v dalších pěti staletích vyvinul úkon horlivých duší, nazývaný "duchovní přijímání Eucharistie". 

Svatý Augustin mluví o požadavku víry při požívání svátosti Těla Páně a stručně praví: "Věř a požíváš". Jinde dává jakýsi podrobnější ná­vod: "Tělo a Krev Ježíše Krista ti dají život, jestli­že to, co viditelně přijímáš ve svátosti, budeš jíst též duchovně v pravdě." Duchovní přijímání Eu­charistie nabylo velikého rozšíření a též značné důležitosti v duchovním životě. 

Slova svatého Augustina o duchovním přijímání Eucharistie chtějí říci, že Eucharistie přináší užitek duši, která je proniknuta vírou, ryzostí svaté sna­hy a láskou. Když časté skutečné přijímání Eucharistie zaniklo, tam, kde zůstala přesvědčená víra, svatá snaha a hluboká láska, se nejprve projevila touhou co nejčastěji vidět svátost Eucharistie. Dlouhé, zbožně pěstované pohledy na Eucharistii byly nejdříve klášterním sestrám náhradou za nedosažitelné časté skutečné přijímání. Časem se staly všeobecným majetkem horlivých duší mimo kláštery. Tak máme ze čtrnáctého století zaznamenáno o sv. Dorotě z Gdaňska, že šla každého dne pohlédnout na Eucharistii. Byla přesvědčena, že tím dosáhne mnoha milostí skutečného přijímání Eucha­ristie, ve kterém jí bránil jednak zvyk nepřijímat často, jednak její mateřské a hospodyňské povinnosti. Tyto pohledy na Eucharistii byly rovněž pře­jaty do veřejných obřadních církevních zvyklostí: nemocným, kteří nemohli přijmout Tělo Páně, měl kněz přinést Eucharistii, aby mohli patřit na pro­měněnou Hostii. Měl je poučit, že je to duchovní a velmi užitečný způsob přijímání Eucharistie, je-li v jejich srdci upřímná víra, pevná naděje a vroucí touha. Svatý Tomáš Akvinský konečně zřetelně vy­slovil myšlenku, která byla později poněkud upřílišena: Jako člověk může pro svou víru, lásku a tou­hu dosáhnout milosti křtu ještě před skutečným po­křtěním, tak může křesťan dosáhnout milosti spojení s Kristem a přivtělení ke Kristu ještě před skutečným přijetím Eucharistie, totiž z touhy přijmout Eucharistii.

Tridentský církevní sněm rozeznává přesně trojí požívání Eucharistie:

- pouze hmotné, bez užitku pro duši, přijímá-li člověk vědomě ve stavu smrtelného hříchu;

- hmotné a duchovní, když spravedlivý při­stupuje ke stolu Páně, oděn svatebním rouchem (Mt 22), po náležité přípravě;

- pouze duchovní přijímání, když "živou vírou, která je činná lás­kou, a touhou požívají onen nebeský chléb a poci­ťují jeho ovoce a užitek" (Trid. koncil, sezení 13, hl. 8).

Po tomto posledním a přesném vyjádření, kterého se dostalo du­chovnímu příjímání Eucharistie, opět teologičtí odborníci pracovali, chtějíce podobně přesně vyme­zit podmínky, způsoby a účinky takového eucharistického duchov­ního přijímání. Dnes celkově vidíme, že první duchovně přijímající křesťany dobře vedla jejich víra a láska, neboť až do dnešního dne nebylo nalezeno nic nového, než co bylo tehdy žá­dáno. Jediná změna je v tom, že se nevyžaduje sku­tečný pohled na Eucharistii, aby mohlo být vyko­náno duchovní přijímání Eucharistie a aby mělo své účinky.

První má být výslovný projev víry v přítomnost Syna Božího v Eucharistii. Způsoby života křesťa­nů pozdních dob si vynutily dodatek u požadavku lásky při duchovním přijímání Eucharistie. Dále duše musí být ve stavu posvěcující milosti, nejsouc si vědoma neodpuštěného smrtelného hříchu. Neboť chtí­t, aby se Pán spojil s duší, která dosud nechce litovat svého smrtelného hříchu, to by znamenalo hřích, totiž svrchovanou neuctivost k Pánu a Bohu - jsou též duchovní učitelé, kteří to označují za nový smr­telný hřích svatokrádeže. Kdyby se však taková duše přece jen toužila dostat ze svého hříchu a tak by du­chovně přijímala, nedopouštěla by se nového hří­chu, ale také by neměla žádného užitku z takového duchovního přijímání. Pouze kdyby se duši podaři­la skutečná dokonalá lítost, tou lítostí navrácená milost by dopomohla k účinkům duchovního přijí­mání.

Všechny úkony ospravedlněné duše při duchovním přijímání Eucharistie jsou se školskou přesností vy­jádřeny v modlitbě svatého Alfonse Liguori - vlastně tato modlitba je vědomě z těch úkonů sestavena:

"Můj Ježíši, věřím, že jsi přítomen v nejsvětější Svátosti. Miluji tě nade všechno. Má duše po tobě touží. Poněvadž tě nyní nemohu přijmout v nejsvětější Svátosti, přijď alespoň duchovním způsobem do mé­ho srdce. Vítám tě, jako bys byl u mně a zcela se s tebou spojuji. Ó, nedopusť, abych se kdy od tebe odloučil. Ó Ježíši, mé nejvyšší dobro, má sladká lás­ko, otevři a rozniť mé srdce, aby vždycky hořelo láskou k tobě."

Účinky duchovního přijímání Eucharistie jsou, podle souhlasného a odvěkého přesvědčení křesťa­nů, výlučně závislé na výkonu přijímajícího. Vše­obecně duchovní učitelé praví, že tyto účinky jsou čtverého druhu, téhož druhu, jako účinky skutečné­ho přijímání svátosti Eucharistie. O skutečném při­jímání Eucharistie praví svatý Tomáš Akvinský, že "vyživuje, posiluje, uzdravuje, těší". Při stejné vroucnosti ve skutečném a v duchovním přijímaní má ovšem skutečné přijímání Eucharistie tyto účinky neporovnatelně hlubší a větší, ale vroucně vyko­nané duchovní přijímání může přinést duši tyto účinky hlubší avětší nežli skutečné přijímání, vyko­nané s vlažnou povrchností. - Mimochodem tu můžeme vidět jakýsi lék nebo náhradu, kterou mů­že duše pěstovat po skutečném přijímání Eucharis­tie, když si vyčítá, že byla vlažnou a nějak povrch­ní. - O vroucně vykonaném duchovním přijímání Eucharistie lze tedy také říci, že je sprave­dlivé duši svatým chlebem, který obnovuje síly duše, kte­rý dává sílu do každého boje a pokušení, že se duši stává lékem, jenž prohlubuje náboženskou zdravost duše, pomáhá očištění duše od hříchů a slabostí. O duchovním přijímání Eucharistie lze říci, že má v sobě všechno potěšení. 

Modlitba svatého Alfonse Liguori působí na lec­koho dojmem školské umělosti a jakéhosi vědátorství - ač je rozhodně nejlepší pro duše nábožen­sky nepříliš vypěstované. Pro vypěstovanější duše se spíše hodí modlitba, která bývá udávána jako nejlepší pro duchovní přijímání Eucharistie, modlit­ba "Zbožně se ti klaním", připisovaná svatému Tomáši Akvinskému, nebo modlitba, kterou rozši­řoval svatý Ignác z Loyoly, "Duše Kristova, posvěť mne".

Konečně odborníci praví, že nejlepší dobou pro duchovní přijímání Eucharistie je chvíle, kdy kněz ve mši svaté přijímá Tělo Páně, nebo když podá­vá svaté přijímání. Ale ve dne v noci není ani jediné chvíle, kdy by nebylo možné je vykonat. Zkušení vědí, co pro krásný a jemný a vroucí ná­boženský život znamená často konané vroucí duchovní přijí­mání Eucharistie.

Převzato z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1935.